Moje klinik začátky

Tímto blogem bych chtěl popsat své klinik začátky, aneb jak jsem ke kliniku přišel. Vzpomínám si, bylo mi asi 12 nebo 13 let, zkrátka jsem byl v pubertě. Jako každý kluk jsem občas v noci trpěl polucemi. Velmi jsem se styděl za to, že jsem byl po každém samovolném a nechtěném výronu spermatu „znečištěn“. Proto jsem začal hledat nějakou „pomůcku“ či spíše „přikrývku“, po které bych nebyl zašpiněn. V ložnici rodičů, v nočním stolku, jsem nejprve objevil dámské vložky. Jednu vložku jsem si tehdy přiložil na penis při výronu semene, abych zabránil nechtěnému výtoku z penisu do okolí. Samozřejmě jsem zjistil, že dámské vložky sperma jaksi neabsorbují 🙂. A tak jsem začal doma pátrat dál. Byl jsem velice zvídavý. Jednou při návštěvě koupelny jsem otevřel koupelnovou skříňku a objevil jsem něco zcela zásadního, co ovlivnilo prakticky celý můj život. Byly to obyčejné jednorázové latexové rukavice…

Jejich bílá barva a na pohmat velice jemný materiál, mě rázem zcela vzrušili. Jemné šustění rukavic, lehký zápach latexu, či chcete-li gumy, posléze navlečení na jednu ruku, jejich svléknutí a následné „zaprášení“ ruky od klouzku. No zkrátka, vše kolem těchto činností mě velmi vzrušovalo. Nenapadlo mě tedy nic jiného než vytáhnout z krabičky další rukavici, tu si opatrně navléci na penis a tím si zajistit ochranu před znečištěním vlastním spermatem, a následně jemně přetahovat předkožku penisu nahoru a dolů, stále intenzivněji a rychleji až… Až došlo k prudké ejakulaci do latexové rukavice. Najednou jsem cítil obrovské uvolnění a taky radost, že jsem vlastně nebyl konečně potřísněn. Stalo se tak pro mě něco neskutečného, zcela zásadního. Ale co teď s ejakulátem v rukavici, řekl jsem si. Musím ji vrátit zpátky do skříňky, aby rodičům snad nechyběla. Po několika dnech jsem skříňku opět otevřel, abych se podíval na použitou rukavici. Jaké bylo mé velké překvapení, když jsem zjistit, že je rukavice „slepená“, tedy vlastně její prostor pro prsty. Neuměl jsem si to vysvětlit. Jak se to mohlo stát? Vždyť to byla jen tekutina? Ano, ale lepkavá…

A tak jsem použitou rukavici vyhodil. Takto jsem to udělal ještě pár krát, až jsem zjistil, že rukavice jaksi došly. Co teď? Taktně jsem se zeptal rodičů, zda bychom nemohli jít rukavice někam koupit. Kupodivu to nebyl problém. A tak jsem se vydal s tátou do drogerie koupit rukavice. Věděl jsem přesně, jaké chci. Ty klasické zesílené, určené pro úklid, jsem samozřejmě také vyzkoušel, ale nebylo to ono. Tyhle úklidové se zesílenou vrstvou „gumy“ mě jaksi nezajímaly. „Ano to jsou ony, ty bílé“ radostně jsem vykřikl při pohledu na ně v původní prodejně drogerie. A tak byly opět doma latexové jednorázové rukavice.

Pak jsem jednou objevil krabičku na barvení vlasů. Když jsem si přečetl, co uvnitř obsahuje, v úžasu jsem zjistil, že rukavice, které jsem také hned musel vyzkoušet. Avšak nebyly to latexové, nýbrž igelitové. A ty mě taky moc „nebraly.“ Ale sáhnout si na ně a vyzkoušet je jsem je zkrátka musel, to dá rozum.

Po čase jsem si řekl, že tohle nejde dělat dlouho, myšleno nákupy rukavic s rodiči. A tak jsem se rozhodl, že nákupy rukavic si budu zajišťovat sám. Občas jsem si zašel do naší drogerie a vždy pár kusů zakoupil. Pak ale drogerii zrušili a já přemýšlel, kde jinde rukavice koupím. V našem městě byly tehdy 3 lékárny. Řekl jsem si, že do jedné zajdu a zkusím se zeptat, zda náhodou neprodávají rukavice. Ani nevíte, jakou jsem měl trému, když jsem se vydal poprvé na nákup. Honili se mi v hlavě různé představy, jako třeba co když se mě lékárnice zeptá, na co je potřebuji. Nicméně jsem se zeptal, zda je mají, načež mi bylo kladně odpovězeno, že ano a několik párů jsem si tedy zakoupil. Vše proběhlo samozřejmě v pohodě. A pak jsem již chodil pravidelně cca jednou za 3 týdny vždy v pátek na nákup. Vždy tam byla stejná prodavačka. Co si tak asi mohla o mě myslet? 🙂

Doma jsem poté začal více experimentovat. Už mě nestačilo „udělat se“ do rukavice. Hledal jsem nějaké zpestření. V té době, po roce 2000, kdy jsem chodil do 7. třídy, mě začaly hodně ovlivňovat média. V televizi mě začaly lákat seriály z nemocničního prostředí, třeba v roce 2003, kdy začali vysílat Nemocnici na kraji města po 20 letech nebo v roce 2005, kdy byla uvedena premiéra Ordinace v růžové zahradě. Začaly se mi líbit scény, kde lékaři či spíše zdravotní sestry nebo doktorky měly na rukou navlečeny rukavice. Jenže takových filmových scén bylo tehdy jak šafránu. A taky mě začaly zajímat scény z operačních sálů.

Opět jsem začal hledat nějaké věci, abych si mohl v mém dětském pokoji na posteli provést „operaci“. Tak jsem objevil bavlněný návlek na prst a použil ho na penis, dále jakou si elektrickou součástku, se kterou jsem si jezdil po hrudníku a imitoval ultrazvuk. Rukavice samozřejmě nesměly nikdy chybět. Prostě jsem začal provádět sám na sobě „soft“ fiktivní operace, samozřejmě bez skalpelu 🙂.

Jednou mě napadl šílený nápad. Zaujalo mě ústí močové trubice. Začal jsem ho zkoumat a nenapadlo mě nic jiného, když jsem objevil vatovou tyčinku, zavést si ji do té malé úzké „štěrbinky.“ Asi víte, co následovalo… Ukrutná bolest při následném močení. Tohle jsem samozřejmě již vícekrát nezopakoval. 

Dále si vzpomínám na další objevení latexové „věci.“ A sice kondomu. Jelikož jsem měl velký stud si je koupit sám v drogerii, požádal jsem spolužáka na základní škole, zda by mi je nemohl koupit. Řekl, že klidně ano, nicméně si přihodil přirážku asi 100 % a tak jsem mu poděkoval za nabídku a odmítl. Nicméně jsem ho toužil vyzkoušet, samozřejmě sám na sobě. Zjistit vůbec co je to za materiál, jak chutná, voní a vypadá. Se školou jsme tehdy jezdili do školy v přírodě na Šumavu do obce Nezdice do Penzionu Pepíno. Jak příznačné že? Když jsme tam jeli naposledy, zastavili jsme se v motorestu v Dubenci u Příbrami. Na pánském WC jsem zničehonic poprvé objevil automat na pánské kondomy. A tak jsem si hned jednu krabičku zakoupil. Paradoxně byla stejně drahá, za jakou mi ji nabízel můj spolužák. Nu, a tak jsem je opět vyzkoušel, ale až doma při „operaci“. Vyzkoušel jsem je tedy řádně a zjistil, že ochranu před spermatem poskytují dokonalou, a navíc jsou z průhledného latexu.

Zpátky však k rukavicím. Stále více mě začaly lákat i jiné nákupy než v mé „profláknuté“ lékárně. Při návštěvách u kamarádů jsem také začal prohlížet jejich koupelnové skříňky. Měl jsem také kamarádku, která tehdy pracovala jako operační sestra. Samozřejmě, že jsem u ní doma objevil rukavice. Dokonce sterilní! A tak jsem si nenápadně jeden pár vzal. Pak jsem objevil rukavice v zahradní chatce u strýce. Byly to opět sterilní, tedy operační. Také jsem několikrát vytáhl pár rukavic v obchodě přímo z krabičky v balení po 10 ks a vzal si je. No zkrátka jsem byl takový „lupič“ latexových rukavic.

Bylo více či méně jasné, že u rukavic mé záliby nezůstanou. S přibývajícími informacemi, ať již z internetu nebo z TV jsem toužil po objevení i dalších pomůcek. Po rukavicích a kondomech byly dalšími mými zakoupenými pomůckami ústenky a operační čepice. Tyhle věcičky jsem poprvé kupoval v prodejně zdravotnických potřeb v Praze v Hybernské ulici (dnes je tam již nenaleznete). Samozřejmě, že jsem měl opět trému, zda se mě prodavačky nebudou ptát, na co to potřebuji. Asi bych jim řekl, že jdu na plánovaný operační výkon na soukromou kliniku a že to musím mít k operaci. Ale na nic se mě samozřejmě nezeptali.

Když v roce 2012 vznikl e-shop Klinikshop.cz, byly rázem pro mě najednou všechny klinik pomůcky, po kterých jsem vždy toužil si osahat a vyzkoušet, lehce dostupné. A tak jsem si zakoupil i první sadu na cévkování a zavedl si do močového měchýře konečně něco, co moc nebolelo, tedy první močový katetr neboli cévku.

S dalšími možnostmi objevování „klinik“ pomůcek na internetu se moje zájmy více rozvíjely. A tak jsem si konečně koupil pomůcky k anestezii, intubaci, pomůcky ochranné ke vstupu na operační sál a tak dále.

Dnes už jsem samozřejmě schopen se zeptat na cokoliv kohokoliv, myšleno v nákupu zdravotnických, chcete-li „klinik“ pomůcek, které chci získat do své sbírky. Takto jsem si třeba jednou zakoupil od jedné zdravotnické firmy sterilní operační set pro gynekologicko-urologický zákrok. A to prostě obyčejný smrtelník nekupuje každý den, že 🙂.

Pokud tedy máte své klinik sny, určitě jděte za nimi. Je krásné si plnit své sny 🙂.

Lukas Hospital