Ve čtvrtek 17. 6. 2021 se nám narodil syn Štěpán. Byl to výjimečný den i pro mě, neboť jsem mohl být u toho s manželkou. Rodily jsme v krásné malé nemocnici. Personál byl naprosto příjemný a skvělý. Jelikož byl porod plánovaný, nastupovala manželka už o den dříve. Chtěla nadstandartní pokoj, což bylo jen dobře (byla zde po celou dobu sama).
Já jsem přišel ve čtvrtek 17. 6. ráno přesně v 8:30 na Gynekologicko-porodnické oddělení. Manželka byla ještě na pokoji a čekala, až si pro ni přijdou. Já jsem ji nejprve hrdě pomohl navléci kompresní punčochy. Kanylu měla již zavedenou. Na sobě měla kraťásky a tričko. Asi v 9 h přišla „žákyňka“, tedy studentka medicíny. Byla pohledná, sympatická, ale trochu „při těle.“ Ta se o nás starala po celou dobu. Přinesla mi jednorázový zelený operační oděv (halenu a kalhoty) a bílé galoše (rozuměj boty), a sdělila mi, že si tyto věci mám vzít na sebe a že bych měl mít pod nimi jen spodní prádlo J. Samozřejmostí byl i v tu dobu respirátor. To byla ta chvíle, kdy jsem věděl, že to bude můj další den „D“. Zcela profesionálně jsem se tedy převlékl do „operačního“ a čekal co se bude dít dál. Manželku jsem samozřejmě uklidňoval a podporoval, to je naprosto jasné a přirozené. Dále přišla opět ona a informovala nás, že asi v 10:30 h půjdeme na „sál“. Ještě ženě sdělila, že si musí sundat šperky a prsteny. Tady nastal menší problém, neboť měla nateklé prsty, a tak nemohla prsteny sundat. Žákyňka to vyřešila tím, že ji ty prsty, kde měla prsteny, přelepila páskou. Řekla i důvod, proč je nesmí mít. A já jsem konečně tak dostal odpověď na tuto otázku: „Tyto předměty by mohly být zdrojem infekce; v případě použití přístroje s elektrickým výbojem by došlo k popálení kůže, která je v kontaktu s jakýmkoli kovem.“
Asi v půl jedenácté si přišla pro nás. Řekla, že zavede permanentní močový katetr (cévku) manželce a že mohu jít klidně s nimi. Tak jsme se v rámci patra porodnice přesunuly do vyšetřovny, resp. na porodní box. Já jsem hrdě držel u hlavy plastovou lahvičku s roztokem Degan (určen proti zvracení), který ji kapal do kanyly. Usadila ji tedy do gynekologického křesla, já seděl vedle u manželčiny hlavy. Na sterilně „prostřeném“ stolku měla již připravené pomůcky. Každý svůj krok komentovala. Navlékla si sterilní chirurgické rukavice. Poté dezinfikovala okolí genitálu. Pak vzala do ruky cévku (byl to standartní mužský katetr velikosti CH 14), spojila ji s močovým sáčkem a pomalu ženě zavedla do močového měchýře permanentní močový katetr. Následně sterilní stříkačkou pomocí roztoku zafixovala katetr. Všiml jsem si chyby, kterou udělala. Katetr ani ústí močové trubice vůbec nelubrikovala!
Poté žákyňka odešla, kam si a my jsem zůstaly na porodním boxu sami. Měl jsem tak možnost si vše důkladně prohlédnout. Všiml jsem si třeba prostorné vany či na stěně připevněných několik krabiček jednorázových rukavic vč. na stole umístěných rukavic sterilních. Vedle křesla pak byl umístěn medicinální kyslík v tlakové lahvi. Důkladně jsem si také mohl prohlédnout zavedený močový katetr.
Pak přišla opět ona žákyňka, a řekla, že si manželku odvede již na operační sál a já ať počkám na chodbě. Přesunul jsem se a sledoval jsem běžný nemocniční ruch, dokud se neotevřely dveře „předsálí“ a byl jsem vyzván ke vstupu. Tady se mě ujaly dvě „zahalené“ dámy a váhali, zda mi mají dát zelenou operační čepici. Tu jsem nakonec „vyfasoval“ a mohl na jejich pokyn vstoupit na operační sál, nádherně zeleně „vykachličkovaný“ prostor. Manželka již ležela na operačním stole zarouškovaná, přes nos a ústa měla přiloženou kyslíkovou masku. Posadili mě k její hlavě a já mohl pozorovat čilí operační ruch. V prostoru operačního pole (podbřišku) byly 3 osoby, všechno byly ženy, 2 byly zřejmě operatérky a jedna instrumentářka. Na sále panovala dobrá nálada, hrála hudba. Já uklidňoval manželku. Pak se někde zeptal, kolik je hodin. Bylo přesně 11:06. A na jednou se ozval křik. Malí Štěpánek byl na světě. Přesně v tu chvíli hrála píseň Samotní nejsme nic od Lenky Filipové ze seriálu Kukačky. Byl to nádherný okamžik…
Pak jsem se přesunul s personálem do vedlejší místnosti, kde ho ve sterilních rukavicích očišťovali. Pak jsem si mohl Štěpánka konečně pochovat, což byl také neopakovatelný okamžik.
Účast na operačním sále jako host (otec u porodu) hodnotím velice kladně. Byla to pro mě další nová zkušenost. Sledovat úžasnou práci zdravotnického personálu přímo „v akci“. Jsem za ni velice rád.
Tímto děkuji všem zdravotníkům za jejich profesionální práci.