V dubnu 2013 jsem byl u ORL lékaře s problémem, že trpím celoročně rýmou. Po dvou vyšetřeních mě byla řečena diagnóza – septoplastika. Jedná se o deformaci (zkřivení) nosní přepážky. Lékař, pro mě příliš dost nesympatický (měl ukrajinský přízvuk), mi sdělil, že tento problém lze odstranit operací, která se provádí v celkové anestezii. Nechal mi čas na rozmyšlenou. Dlouho jsem nepřemýšlel, zda do toho jít či ne. Řekl jsem si, že by to mohlo být velmi zajímavé, jít na plánovanou operaci a ocitnout se na operačním sále. No zkrátka to konečně zažít vše „na živo.“ Při další návštěvě jsem tedy lékaři sdělil, že operaci chci podstoupit. Naplánoval mi tedy vhodný termín – operační den. Můj den „D“ byl určen na pondělí 4. listopadu 2013. Rovněž mi řekl, že operaci bude provádět přímo on. Chtěl jsem mít ještě možnost vybrat si nemocnici, ideálně krajskou, ale rovnou mě směroval do té nejbližší, okresní, kde provádí operace on.

Již od poloviny září jsem si začal odpočítávat dny do začátku operace, tzv. jsem „stříhal metr.“ Bylo to pro mě něco nepopsatelného – jít konečně na plánovanou operaci a navíc v celkové anestezii. Stále jsem přemýšlel, jak to vše bude probíhat, jak se budu cítit, zda nebudu ve stresu, jaký bude personál atd. Týden před operací mi lékař ORL sdělil, že budu muset absolvovat u svého praktického lékaře předoperační vyšetření. To už jsem si říkal, že tady končí veškerá legrace. Šel jsem tedy ke svému praktickému lékaři. Na prostředí jeho ordinace jsem již zvyklý, ale vždy jsem tam jen seděl u jeho stolu maximálně s rýmou a kašlem. Nyní jsem si musel lehnout na lůžko pokryté PVC prostěradlem. Sestra mi dala na břicho elektrody a lékař mi provedl EKG. Byl jsem trochu nervózní, ale nakonec to bylo v pohodě a vše jsem zvládl.

Nástup do nemocnice jsem měl plánovaný na neděli 3. 11. 2013 ve 13 hodin. Ještě před tím jsem si musel vzít po 24 hodinách 3 ks antibiotik, prý kvůli nějakým nežádoucím účinkům při a po operaci. V neděli jsem se tedy odebral do naší okresní nemocnice. Abych pravdu řekl, měl jsem trochu strach, co se vše bude dít, ale říkal jsem si, že už z toho nemohu couvnout. Na druhou stranu jsem se ale i těšil. Tak jsem tedy došel až do nemocnice k recepci a přijmu pacientů. Zde se mě ujala lékařka ve středním věku v bílém zdravotnickém oděvu. V klasické ordinaci se mnou sepsala příjmové dokumenty. A tak jsem se stal pacientem…

Poté jsem se vydal chodbami nemocnice na oddělení ORL. Těšil jsem se, až uvidím nějakou pěknou zdravotní sestřičku. Cestou jsem si všiml centrálních operačních sálů a taky oddělení ARO a v duchu si říkal, že už zítra se asi sem podívám. Opět jsem šel do ordinace, tentokráte oddělení ORL, kde mě přijala starší sestra v zeleném operačním oděvu a lékař. Musel jsem podepsat souhlas s anestezií a intubací. Bylo mi provedeno ještě nějaké předoperační vyšetření. Pak jsem byl nasměrován na lůžkové oddělení ORL. Jak jsem již měl předem nastudováno z internetu, před operací jsem měl absolvovat krátký pohovor s anesteziologem. Ten se však nekonal…

Zde jsem byl přijat místními sestrami a odveden na pokoj, který se na 3 dny stal mým dočasným domovem. Pokoj byl dvoulůžkový, s pěkným výhledem do okolí. Po příchodu na pokoj jsem si ho detailněji prohlédl. Všiml jsem si nad postelí vývodů pro kyslík a vzduch. Říkal jsem si, že bych mohl být třeba po operaci připojen na přísun kyslíku a užít si konečně dýchání kyslíku přes kyslíkovou masku. Bohužel se tomu tak nestalo…

Toho dne jsem měl odpoledne volné a tak se mohl procházet po nemocnici. Na svém oddělení, kde jsem byl ubytovaný, jsem si všiml na chodbě instrumentálního stolku s jednorázovými zdravotnickými pomůckami. Mezi nimi jsem si všiml i vyšetřovacích latexových rukavic. A tak jsem nenápadně jednu rukavici vytáhl z boxu a ukořistil ji. Na večer byl k hospitalizaci přijat starší pán, kterého přivezli ke mně na pokoj. Byl přijat s bolestí mandlí. A tak jsem měl rázem „spolupacienta.“ Musím říci ale, že byl pro mě celou dobu příjemným společníkem.

Večer mi postarší zdravotní sestra přinesla „pacientské“ pomůcky k operaci – tedy bavlněnou operační košili typu Anděl (pro vícero použití) opatřenou logem nemocnice a bílé kompresní punčochy proti trombóze. Poučila mě, že ráno před operací se mám vysprchovat a důkladně umýt tělní vstupy, tedy oblast genitálu a pupku, poté si navléci punčochy, obléci Anděla a být vymočený. Dále mi sdělila, že si mohu nechat na sobě čisté spodní prádlo. Pro mě to bylo svým způsobem pozitivní věc. Říkal jsem si, že alespoň nikdo ze zdravotnických pracovníků neuvidí můj ztopořený penis. Na druhou stranu jsem měl nastudováno z internetu, že pacient je na operačním sále zcela nahý, takže jsem si říkal, zda na zdejším oddělení trochu neobcházejí dané postupy či spíše chtějí pacientům umožnit větší komfort, co se týče zakrytí genitálu a zachování intimity. Jako další věc mi sestra zajistila žilní vstup, tedy vpíchla mně jehlu do předloktí a do infuzního stojanu mi dala „kapat“ 5 % glukózu. Rovněž jsem dostal nějaký lék, abych v noci dobře spal a též na ráno, abych předoperační část lépe snášel. Uposlechl jsem a léky si vzal. Zajímalo by mě, kdybych si tyhle léky na uklidnění nevzal, co by se stalo, resp. jak bych se asi před operací cítil?

Ráno byl budíček velmi brzký, v 6 hodin. Snídani jsem pochopitelně nedostal a poslední doušek vody jsem si mohl dát okolo půlnoci. Nastala ranní hygiena a s ní i vyprázdnění tělních tekutin, tedy moče, stolice a následně pochopitelně také spermatu. To abych nebyl tak „nadržený.“ Ranní sprcha byla více než příjemná, obzvláště když jsem asi dvakrát ejakuloval, samozřejmě do ukořistěné latexové rukavice J. Po důkladném osušení jsem si tedy nejprve navlékl čisté spodní prádlo a následně na každou nohu bílou punčochu. Byl jsem při tom hodně vzrušený. Pak jsem se odebral k mému lůžku, navlékl si Anděla a čekal, co se bude dít dál. V hlavě mě proběhla myšlenka, co by se stalo, kdybych řekl personálu, že se nemohu vymočit? Asi by mně zavedli cévku…

Asi v půl desáté za mnou přišel sanitář a oznámil mi, že pojedeme na operační sál. Já jsem si nejprve myslel, že tam s ním půjdu pěšky, ale on mě hned vyvedl z omylu. Na operační sál mě odveze na mé posteli. Takže mi řekl, abych si pohodně lehnul, přikryl mě a vydali jsme se na cestu. A tak jsem koukal do nemocničního stropu a napjatě čekal, co bude dále. Kde jsou centrální operační sály, jsem již věděl. Sanitář mě však vezl jinam. Dovezl mě ke dveřím s nápisem Zákrokový sál ORL. Zde mě odstavil na chodbě těsně před sálem. Pravděpodobně to bylo tzv. předsálí, ale jelikož to nebyl standardní operační sál, tak jsem ten prostor vnímal jako chodbu. Řekl mi, že budu ještě chvíli čekat, neboť na sále byl ještě přede mnou jiný pacient. Taky mi přinesl modrou operační čepici a dal mi ji na hlavu. No od chlapa to pro mě nebylo zrovna nic moc J. Už jsem byl celý natěšený, až uvidím nějakou pěknou sálovou sestřičku, pěkně v operačním zeleném kompletu, ideálně s výstřihem. Realita byla ovšem zcela jiná…  

Okolo desáté hodiny to vypuklo. Čekal jsem, že mě sanitář odveze až k operačnímu stolu a zde mě přeloží z lůžka na operační stůl. Jaké bylo moje překvapení, když mi oznámil, že mám z postele vstát a dojít na sál pěšky. Nebylo to daleko. A tak jsem se pomalu vydal na operační sál. Šel jsem velmi pomalým krokem. Po vstupu jsem se krátce po něm porozhlédl. Operační či spíše zákrokový sál nebyl moc velký. Bylo tam tak 5 zdravotníků, muži i ženy. Mezi nimi byl i můj ORL lékař a jeho starší sestra z ordinace. Ani jsem se nestačil pořádně rozkoukat po sále a osobách zde přítomných a již mi někdo z personálu začal dávat instrukce: „Pojďte sem ke stolu, lehněte si na stůl, ruce dejte sem, hlavu položte sem.“ Jediné, čeho jsem si stačil všimnout, bylo to, že hlavu pokládám do hnědého operačního kruhu – podhlavníku pro fixaci hlavy. Dle instrukcí jsem si tedy lehl, nasměroval ruce v kříž a položil hlavu do toho kruhu. Jakmile jsem byl takhle „polohovaný“, tak už jsem se nemohl hýbat a ani se rozhlížet okolo. Toto se odehrálo během cca 1 – 2 min. po mém vstupu na sál. Musel jsem již koukat do stropu, či spíše na operační lampu. Stále jsem poslouchal instrukce. „Teď vás připoutáme.“ Na hruď mi umístili elektrody, na prst jsem dostal oxymetr, na zápěstí mi byla dána manžeta k měření krevního tlaku. Nic z toho jsem pořádně neviděl. Teď už jsem každou chvíli očekával, až mi anesteziolog(ožka) přiloží na ústa masku a já začnu pomalu dýchat plyn a počítat jeden, dva, tři… Samozřejmě že bylo všechno jinak. Usnul jsem, ani nevím jak. A masku jsem vůbec nedostal. Alespoň si to nevybavuji.

Operace trvala asi 45 minut. Opět jsem čekal, že až se probudím, budu mít v ústech endotracheální rourku nebo laryngální masku, no zkrátka, že budu ještě zaintubovaný. Nestalo se tak. Probudil jsem se na tzv. „dospávacím pokoji,“ bez rourky v ústech či masky s kyslíkem. Když jsem se probudil, přišla ke mně sestra a ptala se mě, zda mi není špatně atp. Řekl jsem ji jen, že mě škrábe v krku. Ona řekla, že je to po intubaci. Měl jsem v nose tamponádu a nos celý zafáčovaný. Okolo mě leželi další pacienti. Ležel jsem zde asi půl hodiny a pak mě opět sanitář odvezl na můj pokoj. Zde mi pak sestra řekla, ať ještě zatím ležím a nevstávám. Tak jsem ležel asi další hodinu a pak pomalu vstal a šel na WC. Na sobě jsem měl stále Anděla a kompresní punčochy. Odpoledne jsem si již dal i první jídlo a pití. Vše bylo naštěstí v pořádku, špatně mi po narkóze nebylo. Jen jsem musel dýchat ústy, jelikož v obou nosních dírkách jsem měl tu tamponádu. Tu mě vytahovali až třetí den po operaci. Trochu to bolelo. Ale dalo se to vydržet. Jen by mě zajímalo, kdybych si personálu postěžoval se špatným dýcháním, zda by mi byl podán kyslík?

V den, kdy jsem byl propuštěn, jsem si s sebou domů odnesl jako suvenýr košili Anděl a také kompresní punčochy. Nikdo je po mě nechtěl vrátit. Mohl jsem je nechat na pokoji, ale to bych nebyl „klinikář“, abych si ty věcičky nevzal. Mám je doma dodnes a jsem moc rád, že je mám.

Nakonec bylo vše jinak, než jsem si představoval. Žádnou pěknou mladou sestřičku jsem v nemocnici pořádně ani nepotkal. Nebyl mi při vědomí podán kyslík ani anestetika pomocí plynu (anesteziologické masky). Vůbec jsem si neužil „zaintubování“ resp. extubaci po operaci (z videí vím, že je reálné být při vědomí „zaintubovaný“).

Realita mé účasti na operačním sále byla zcela jiná, než jsem si myslel. Spousta činností byla jinak. Na operačním sále, jsem při vědomí strávil cca 5 min. Zdravotnický personál se se mnou vůbec nemazlil. Spíš jsem si připadal jako další v řadě operovaných v ten den a že už aby se mnou byli hned hotovy. Trochu jak na běžícím páse…

Budu samozřejmě moc rád, když mi někdo odpoví do komentářů na mé otázky – dotazy (věty s otazníkem). Ne všem věcem z reálného lékařského prostředí ještě zcela rozumím.